Mazl tov

Margot Vanderstraeten

Z nizozemštiny přeložila Radka Smejkalová

V židovské čtvrti belgických Antverp žije největší komunita ortodoxních Židů po New Yorku a Jeruzalémě. Jejich štrajmly, pejzy, černé kabáty a bílé podkolenky upomínají, že sem kdysi přišli z východní Evropy. Proniknout do jejich zákulisí, tajů a tradic je pro lidi zvenčí těžké, ne-li nemožné. Novinářce a spisovatelce Margot Vanderstraeten se to podařilo. Za léta, kdy v moderně ortodoxní židovské rodině jako studentka doučovala děti, si vybudovala pevné přátelství s rodinou Schneiderů, a nakoukla do světa, jehož čas, směr i rytmus i v moderní době udává 613 židovských přikázaní. Díky jejímu čtivému vyprávění se tak dozvíme, proč židovské ženy v Antverpách nosí na hlavách paruky, že každá věřící židovská rodina má dvě separátní kuchyně a jak jsou důležité dohazovačky sňatků. Podíváme se jejíma očima i do ortodoxních komunit v New Yorku a Jeruzalémě, kde autorka některé židovské přátele nadále navštěvuje poté, co odešli z Antverp.

V Belgii a Nizozemsku figuroval Mazl tov mezi 10 nejprodávanějšími tituly roku 2017, deník De Standaard jej vyhlásil za nejlepší non-fiction roku a belgická královna Mathilde tento autobiografický román označila za jednu z nejdůležitějších knih.

296 stran. Vychází 8. 6. 2020.

ISBN: 978-80-7407-472-1

 

 

Kapitola 4

 

4.

První půlhodinu jsem seděla naproti panu Schneiderovi v místnosti, kterou nazýval „pracovna“ a která se nacházela v zadním traktu přízemí hned vedle výtahu.

Výtah! Neměla jsem tušení, že něco tak pošetilého je vůbec možné, že ve městě bydlí lidé, kteří si do domu pořídí výtah, aniž by měli nějaký hendikep.

Chodidla se mi ztrácela ve vysokém bílém koberci, který působil impozantně. Moje máma dávala přednost dlažbě: stačilo na kachle vylít kýbl mýdlové vody a bylo vytřeno. V tomhle domě byly všechny chodby vystlány dlouhovlasým bílým kobercem.

Na zdi v chodbě se míhaly videozáběry ulice zabírané z různých úhlů pohledu. Objevila se na nich rozmazaná postava jakéhosi kolemjdoucího. Do schránky někdo hodil reklamní letáky.

V pracovně stál psací stůl a knihovna, v níž byla knihami zaplněná jenom jedna police. Podle hřbetu jsem na první pohled poznala vydání francouzské gramatiky Bescherelle a výkladový slovník francouzštiny Le Petit Robert. Ostatní knihy byly v hebrejštině, náboženská díla, předpokládala jsem, alespoň tak to vypadalo: tlusté svazky s pozlacenými nápisy a staromódními ornamenty na kožených hřbetech.

Okna sahala od podlahy až ke stropu a směřovala do zahrady, jejíž hlavní ozdobou – uprostřed města! – bylo jezírko s lávkou. Na okraji velké zahradní terasy z mramoru stál sloupek s basketbalovým košem a o kousek dál v zahradě visela na křiklavě červené železné konstrukci houpačka. Trávník byl perfektně udržovaný: sytě zelený, čerstvě posečený.

Pan Schneider byl vysoký a štíhlý. Měl na sobě tmavý oblek, bílou košili a tmavomodrou jarmulku. Pejzy nenosil, jeho černé, stříbřitě protkané vousy byly husté a nevisely mu mezi bradou a hrudí jako bryndák, nýbrž mu přiléhaly k obličeji.

Hlas pana Schneidera zněl rázně a jeho nizozemština měla méně výrazný francouzský přízvuk, než s jakým mluvila jeho žena. Trochu se podobal mému otci, ovšem v židovské verzi a s hlubšími vráskami na čele a kolem očí. Někteří lidé se nikdy nečervenají. Zdálo se, že se svou pletí zvláštního, trvale našedivělého odstínu k nim patří i pan Schneider. Barvu jeho obličeji dávaly knír a plnovous, které mu lemovaly ústa.

„Zůstaňme u této jedné příležitosti,“ řekl pan Schneider poté, co jsme si potřásli rukou. Nechápala jsem, co má na mysli. Sundal si sako a pomalým pohybem ho pečlivě pověsil na židli tak, aby ramena přesně zapadala do rohů opěradla. Vybídl mě, ať se posadím.

„Když mi podáte ruku, slečno, tak vám ji stisknu,“ řekl, jelikož z mého výrazu patrně vyčetl, že jsem zmatená. „Protože pochopitelně respektuji vás i vaše zvyky. My ortodoxní Židé ovšem pro jistotu ženám ruku nepodáváme. Kvůli čistotě a tak. Ale to teď nebudeme rozebírat. Uvítal bych, kdybyste naše zvyky respektovala.“

Usmála jsem se na něj. Předpokládám, že to muselo vypadat rozpačitě. Pohlédla jsem na svou pravou ruku a přemítala, co by na ní mohlo být nečistého. Je pravda, že jsem na prstech měla zbytky bělítka.

Na široké polici knihovny ležel mezi třemi kulatými papírovými krabicemi černý klobouk se širokým pevným okrajem. Nedlouho předtím jsem na bleším trhu ukořistila podobnou krabici značky Borsalino, schovávala jsem v ní všechny osobní dopisy, které jsem kdy dostala.

Pan Schneider se pustil do monologu. Nenechal mi v něm žádný prostor pro vyjádření, a když jsem se pokusila položit otázku, popasoval se s takovou intervencí podobně, jako to dělají politici v televizi: po přerušení prostě pokračoval nerušeně dál.

„Mám čtyři fantastické děti,“ řekl, „dva příkladné syny a dvě stejně příkladné dcery. Všichni čtyři jsou rozdílní, což je logické, a já se pokusím tuto logiku trochu rozvést.“

Jenom to ne, říkala jsem si, příkladné děti mi lezly na nervy, s takovými jsem se nikdy nekamarádila. Jejich příkladnost na nich byla vidět už zdálky, čišela jim z bot, z chůze i pohledu. Stupeň poslušnosti se jim dal vyčíst z držení brady.

„Nejstarší je Simon,“ začal pan Schneider. „Je mu šesnáct let. Podobá se, mám na mysli povahou, zejména své matce, mé manželce. Je to jemný a zároveň neústupný kluk, chápete? To pochopíte, až se setkáte s mou manželkou. Pracant, který raději mlčí, než mluví, to je celý on, ale nesmíte ho podceňovat, srdce i jazyk má vytříbené.“ Takhle to řekl. Roztáhlo mi to koutky úst do úsměvu.

„Když Simon otevře ústa, slečno, není to proto, že chce něco vykládat, ale proto, že má co říct, chápete, jak to myslím. N’importe, to je jedno: s ním moc práce mít nebudete, studuje matematiku a přírodní vědy. Simonovo studijní zaměření je na vás příliš složité a specifické, vy máte dar na jazyky, jak jsem pochopil, smýšlíte jinak, že ano, našemu Simonovi můžete pomoct jenom ve francouzštině a nizozemštině, možná i v dějepise a zeměpise. Náš nejstarší syn si sám řekne, když vás bude potřebovat. Ale pokud vás bude potřebovat, chceme, aby se na vás mohl obrátit, že ano.“

„Jistě,“ odpověděla jsem.

„Náš druhý syn je Jakov,“ pokračoval. „Narodili se nám dva synové po sobě a potom dvě děvčata, víte. Lepší to ani být nemohlo. Nejprve synové. Pak dcery. Takového požehnání se nám s manželkou dostalo. Jakovovi je třináct let, za měsíc mu bude čtrnáct. Jakov je zrcadlovým odrazem mne: je to frajírek, ve škole je velice populární. Můžu to říct, taky jsem kdysi býval takový. Jakov má spoustu přátel, stejně jako dříve já. Snadno se seznamuje. Společenský chlapec. Musíme dbát na to, aby se neseznamoval až příliš snadno, ani s děvčaty, chápete, jak to myslím. Já jsem si ve své době dal na čas. Brali jsme se s manželkou v sedmdesátých letech. Od té doby se všechno změnilo, svět se točí moc rychle, a Jakov má rychlost rád. Je to bystrý hoch. Pořád chce zkoušet nové věci a miluje adrenalin. Tudíž si bude osahávat hranice a vyhledávat životní výzvy. Nevím, jestli vás Jakov bude potřebovat. Je svéhlavý. Přesto bychom chtěli, abyste ho pravidelně přezkušovala z učební látky. Potřebuje trochu disciplíny. Musíte na něj být přísná, ale ne příliš přísná, najděte si střední cestu.“

Rázně jsem přitakala, i když mi to bylo trochu proti srsti. Spíš než poslouchat jeho chvalozpěvy jsem měla chuť se s jeho syny, jeho příkladnými syny, setkat osobně, ale to jsem se říct neodvážila.

„Elziru a Saru už jste viděla,“ pokračoval pan Schneider.

Došlo mi, že už zase přitakávám.

„Elzira je naše starší dcera, Sara je ta malá filuta. Elziře bylo v srpnu dvanáct. Je o necelé dva roky mladší než Jakov. A v jejich přítomnosti to nikdy nahlas neřeknu, ale Elzira je chytřejší než oba její bratři dohromady. Jenom se nedokáže moc dlouho soustředit, rychle znervózní, a to nám dělá starosti.“

Na chvíli umlkl. Zahradou prošel vysoký chlapec.

„Ve škole nám doporučili, abychom ji podrobili psychologickým testům, což jsme také udělali. Nic jí není. Je prostě jenom trochu jiná.“

A opět na chvíli zmlkl.

„Budete se muset věnovat zejména Elziře, víte, naší dceři chybí sebevědomí, stejně jako všem náctiletým děvčatům, pochopitelně. Je velice nejistá, a Simon a Jakov její vratké sebevědomí dále podrývají, i když je nabádáme, ať to nedělají, že ano. Můžu vám dát příklad: Jakov odmítá hrát s Elzirou šachy, ačkoliv ona vůbec není špatný protihráč. Nechce s ní hrát, protože dopředu ví, že mu sestra převrhne půlku pěšáků…“ Dobrou půl minutu jen mlčky zíral před sebe. Těch třicet sekund trvalo dlouho.

„Povím vám to ve vší diskrétnosti: Elzira má diagnózu, které se oficiálně říká dyspraxie. Nevím, jestli vám to něco říká. Její hendikep – tak ovšem o téhle poruše v její přítomnosti nemluvíme – nemá nic společného s inteligencí, že ano. Hapruje jí motorika, c’est tout, toť vše. Nezvládá jemné pohyby a má problémy s rovnováhou a koordinací. Má třes, podobně jako lidé s Parkinsonem, že ano. Ruce se jí občas chvějí, nemá svoje svaly pod kontrolou, hodně věcí jí padá a kvůli tomu působí jako nešika. Jedna část jejího mozku nekomunikuje pokaždé stejně operativně s druhou částí, takhle si to musíte představit, jako zkrat, ale s inteligencí tato nemotornost nemá co do činění, že ano, znovu to opakuji, chtěl bych to opakovat donekonečna, s její inteligencí je vše v pořádku.“

Posadila jsem se zpříma, protože pan Schneider mluvil stále rychleji a protože stále častěji říkal „že ano“.

„Vy samozřejmě víte, slečno, že má-li se člověk rozvíjet, nejde to bez sebevědomí, motivace a ambicí. A my se obáváme, že naše dcera se kvůli tomuto takzvanému nedostatku začne uzavírat do sebe a bude úzkostlivá. Nesmí zaostávat za ostatními žáky ve třídě, to by vůči ní nebylo fér. Nechceme, aby tím trpěla. Nechceme, aby se dostala do řečí. To je váš prvořadý úkol: mít s Elzirou trpělivost, umožnit jí vyniknout.“

Oči mu zvlhly, mezi větami si odkašlával, ale tempo jeho promluvy to nikterak nesnížilo.

„No a v neposlední řadě Sara, bez há. Saře je teprve osm let. Je to gymnastka, ohebná jako had. Nevíme, po kom tento bizarní a neužitečný talent zdědila, po mně rozhodně ne, a moje manželka má spoustu talentů, ale ohebnost mezi ně nepatří. Kdyby záleželo na Saře, bude jenom sportovat. To samozřejmě nejde, ne v naší rodině. My ji každopádně v tomto ohledu nehodláme podporovat. A to ani v případě, že by měla nakročeno k tomu stát se v gymnastice světovou přebornicí. Chceme, aby si trénovala mozek. Teď je jí teprve osm. Ale jednou jí bude osmnáct, chápete, předpokládám, že mě chápete.“

„Ano,“ slyšela jsem sama sebe.

„Tak já, slečno, pro jistotu ještě jednou shrnu, co od sebe navzájem očekáváme: my od vás, naše děti od vás, a my všichni jeden od druhého,“ pokračoval. „Předáváme vám své syny a dcery. Vy se jim budete věnovat. Pomůžete jim s úkoly. Budete je doučovat. Budete mít přehled o jejich učivu a tím se budete řídit. Postaráte se, aby ve škole hladce prospívali, že ano. A my se vám za vaše úsilí odvděčíme, budete si vést tabulku, do níž zanesete odpracované hodiny a vedle nich en mots clés, v klíčových slovech uvedete, čím jste tento čas vyplnila, můžeme se takhle domluvit? Můžeme se s manželkou na vás spolehnout?“

Motala se mi hlava. Poslouchala jsem litanie pana Schneidera a zatoužila po čerstvém venkovním vzduchu. V místnůstce bylo dusno. Na širokém balkóně v sousedním domě jakási žena vytřepávala utěrku. Došlo mi, že pan Schneider pokaždé řekl „manželka“ a nikdy „moje žena“.

Poposedla jsem si. Chtěla jsem se s těmi čtyřmi dětmi setkat. Promluvit si s Mini a s Maxi. A na vlastní oči vidět ty fantastické syny. Také jsem si přála, aby se mě pan Schneider na něco zeptal. Nenacvičovala jsem si přece pro nic za nic sérii odpovědí na možné dotazy: co říkáte na výši honoráře, jaké jsou vaše silné a slabé stránky, jak dobře ovládáte jazyk, objasněte, proč se domníváte, že právě vy jste pro naše děti ta správná volba…

Pan Schneider se dal znovu do povídání. Z jeho promluvy vyplývalo, že už jsem tu práci dostala a můžu okamžitě začít. Bylo mi proti srsti, že se tak rozhodl, aniž se vůbec zeptal na můj názor. Usoudila jsem, že nadešel čas, abych šla. Než jsem se ale stačila zvednout, ozvalo se zaklepání na dveře. Do místnosti vešla žena se zástěrou uvázanou kolem objemného pasu a vlasy skrytými pod kostkovaným čepcem, nesla tác. Postavila před nás na stůl dva kouřící šálky kávy a dva kousky tvarohového dortu.

„Znáte ten vtip, jak Moše leží na smrtelné posteli a zavolá si k sobě svého obchodního společníka Ámose?“ zeptal se pan Schneider. A pustil se do vyprávění. O umírajícím Mošem, který nechce odejít ze světa, aniž by svého společníka Ámose požádal v několika záležitostech o odpuštění.

„Pamatuješ si, jak zbankrotoval náš první podnik? To byla moje chyba, Ámosi, mrzí mě to. Šidil jsem v účetnictví. Podváděl jsem a zpronevěřil peníze.“

„Odpouštím ti, Moše,“ uklidňuje ho Ámos.

Moše: „A to auto, jak se v noci nabouralo. To jsem tehdy byl já, Ámosi, neměl jsem brýle, a přehnal jsem to s pitím…“

„Zapomeňme na to,“ říká Ámos.

„A tehdy, jak ze sejfu zmizelo sto tisíc franků: to jsem byl já, kdo ty peníze vzal, potřeboval jsem zaplatit za syna dluhy z hazardu.“

„Ach,“ na to Ámos, „netrap se tím, Moše, všechno ti odpouštím. Protože víš co? Ten arzen, na nějž do hodiny umřeš, jsem ti do ranního šálku kávy dal já.“

Pan Schneider dopověděl vtip a vyprskl smíchy. Jelikož se na mě díval plný očekávání, zasmála jsem se strojeně s ním.

„Už vás nechám,“ řekl najednou stejně náhle, jako se pustil do vyprávění vtipu. Svého kousku dortu se ani nedotkl.

Vstal, narovnal si jarmulku, kterou měl ve vlnité kštici přichycenou pomocí pérka, a znovu si oblékl sako. Na košili se mu v podpaždí rýsovaly kruhy od právě vyrašeného potu.

„Hned se za vámi staví manželka. Hodně štěstí.“

Automaticky jsem mu podala ruku, kterou mi srdečně potřásl.

Měla jsem chuť si nafackovat.